Špindlerův Mlýn
Závod hlídek na trati 70 km suverénně ovládla Ester Ledecká, která sama postavila pětičlenný mužský tým! Manšafty Bakajdy dojely na 42., 45. a 62. místě. Více v exkluzivní reportáži níže...
Tak máme za sebou další odťapanou sedmdesátku. Výraz "odťapaná" je tentokrát zcela na místě. Představte si ten nejpomalejší sníh, jaký jen si je vaše mysl schopna představit. Pak to vynásobte aspoň dvěma. Pokud vám nevyšel sníh se záporným skluzem, počítali jste špatně. Více než týdenní tuhé mrazy a -14°C na startu napsaly zcela novou definici pojmu „nejede to“. Ale popořádku.
V 8:04 hod. mělo na trať vyrazit áčko ve složení Matěj, Šaui, Hafik, Zdenda Kříž a David Lindr, jenže ve svém středu nenašlo žádnou dostatečně silnou autoritu, která by to dala do kupy, a tak byli rádi, že se nakonec vůbec potkali a už od startu vyrazili s asi dvouminutovou sekerou. Jo, béčko, béčko to je jiný kafe. To s kapitánem Sedym a posádkou ve složení Vojta, Adam, Libor st. a Bulďa vyrazilo přesně na čas. S odstupem další cca minuty a půl pak startovalo céčko v sestavě Michal, Aleš a Pepa Suší, Libor ml. a Pepa Frencl. Jako součást Bé-týmu jsem schopen reflektovat jen své vlastní pocity, případně dění v našem týmu... Takže asi takhle. Že jsem kokot, že jsem se do toho zase pustil, jsem si poprvý řekl asi 200 metrů po startu uprostřed výjezdu po modré sjezdovce. Vyjet ji a nezahltit se nejde. Takže mám od mrazu spálený plíce a před sebou deset kiláků do kopce, abych se z toho vydejchal. Jedu dobře. Žádná zácpa, na trati ani jinde. Jen jsem se moh dojít vyčůrat, to je pravda. Předjíždí mě borec z týmu číslo 44 s jednou zlomenou hůlkou. No, ty se máš, říkám si a stejně jako on netuším, že se na kopci potká s Vláďou Frenclem, kterej mu na zbytek závodu půjčí svou hůlku. Na pátým km bych do toho hodil vidle. Vůbec to nejede. Přecházím ve střídáka. Plynule navazuji čistokrevným stromečkem. Techniku stromečku během dneška ještě vybrousím k dokonalosti. Na Pláních jsme za 55 minut a na prvním pitstopu U Srubu za 1:05 hod. To vzhledem k používané technice jízdy není žádná ostuda, jen fyzicky jsem na tom už teď tak, jak obvykle bývám až na Pražský. Jedeme dál, od Klínovek nahoru šmajdákem, pak stromečkem. Pak legendární sjezd k Frísovkám, kde Adam stanovuje k pokoření maximálku 71km/h. Dlouho se ale neradujeme, frekvence odpichů v poměru k ujetým metrům je zhruba dvojnásobná než běžně a Vojta správně kalkuluje, že de facto jedeme Krkonošskou 140-tku. Šel bych se vyčůrat, ale není čas. Střídáka už dávám v každém náznaku kopce a nezřídka se stane, že než přenesu váhu a připravím se na odraz doleva, pravá lyže už dávno stojí. Vede to k mnoha krkolomným a zajisté komickým situacím, jimž se vůbec nesměju. Bulďa s Liborem jedou kousek vpředu, my ve vláčku s Adamem a Vojtou. Předjíždí nás první baba na padesátce. Ani na čubu už nereagujeme. Držíme si své úsporné tempo, hlavy sklopený. Pražská dobrý, samej vtípek, ale předtuchy špatný. Domlouvám se s Adamem, že Pardubky zouváme už dole. Áčko v nedohlednu, ty musej letět! Zezadu nás naopak dvakrát dojel mladej Libor, je celkem zmrzlej. A jéje, vzadu asi někdo trpí. Od Kolínský nahoru k Černý hoře stromeček. Pak moc nevím, pak konečně sjezd pod Pardubky. A je to tady. Libor s Bulďou vepředu, pak Adam a Vojta. Pak já. Ty vole, voni to snad chtěj celý jet! Adame, ty hajzle! Zázrak. Adam to zouvá. Hned se mi zlepšila nálada. Jdeme a kecáme. Před náma se trápí Vojta. Chvíli zkouší dvoudobej, ale jak je nakonec rád, že má v záloze ještě šumaváka! Chvílema se klátí, jako že to s ním sekne. A chvílema to taky vypadá, že ho pěšky brzo docvakneme. Letos chůze není žádná ztráta. Vláček, co na nás má ztrátu 200 metrů, se nás snaží dojet minimálně deset minut. Nahoře špatný, už bych se fakt chtěl konečně vychcat, ale nikdo moc nečeká, jedeme dál. Všechno mě bolí, začínám se u toho dost kroutit. Místy na těch běžkách předvádím pohyby, který podle mě tělesný aparát za normálních okolností ani neumožňuje. Pražská podruhý. Mám sen, že tu jednou ze soboty na neděli přespíme. Hříšná myšlenka na aspoň jednu plzeň se neuchytí, mám kolem sebe samý prestižáky. Úsek Pražská-Srub dáváme prakticky bez zastavení! Voči zabořit do sněhu, vymazat mozek, udržovat tělo v nezbytných úkonech. Bulďa je vepředu rád, že je vepředu, pak Vojta, kterej v druhý půlce nějak moc ožil, pak Libor, kterej už trochu skřípe zubama, pak Adam, kterej to v hlavě nemá v pořádku, a na konci – jako správnej kapitán, kterej si chce udržet přehled – jedu já. Jsme fantastickej tým. Mezi prvním a posledním se to nikdy nenatáhne na víc než jednu, maximálně dvě minuty, takže v každým kopci vidím všechny svoje koníky v kontaktu před sebou. Dotahuju se na Adama s Liborem. Od Frísovek to zujem dost včas, abysme něco nepřešvihli. Vojta s Bulďou to koušou až pod krpál. Nahoru se táhne pár dalších týmů, vypadá to jako funus. Nahoře čeká Vláďa. Něco vtipkuje. „Kdy jelo áčko? Před hodinou?“ „Je to asi devět minut.“ „Cože!?“ To po započtení rozdílu ve startovním čase najednou dělá jen minut šest! Život náhle dostává úplně nový smysl! Přece nepůjdu chcát zrovna teď, to už to tu chvíli vydržím. Letíme ke srubu. Tam dostáváme stejnou časovou informaci od Zdendy a Honzíka. No, že bysme ale kvůli tomu nesvačili, to zas taky ne. O stíhačce spíš jen kecáme. Pak megadlouhej sjezd a poslední náročnej úsek. Jedeme jak bozi, tempíčko ve vláčku, šup šup, všichni po kupě. Tak jsem se přece jen dočkal chvilinky, kdy mě to dneska baví. Vojta mě hecuje, že prej před námi vidí Hafika, ale jsou to jen jeho halušky. Závěrečnej sjezd, modrá sjezdovka, kule jako kráva. Hotovo! S číslem 45 dojíždíme na 45. místě a s časem 6:13:23 hod. vzhledem k podmínkám rozhodně vládne maximální spokojenost. Za solidní čas vděčíme především redukci zastávek mimo občerstvovačky na nula a asi největší výkonnostní vyrovnanosti týmu, jaká se nám na K70 kdy sešla. Na 44. místě nás poráží tým s číslem 44, ano, tým s borcem, kterého spravedlivej Vláďa zachránil svojí hůlkou. Nejradši bych mu dal hůlkou. Připomíná mi to jeden zápas na Loučeni, kdy nás Vláďa nejdřív zaříznul odmávaným ofsajdem, aby pak ještě čutnul penaltu do tyče. Áčko už je tou dobou v cíli na 42. místě a v celkovém součtu nás časem 6:09:21 hod. poráží o 4 minuty. (Když jim spravedlivě odečteme dvouminutové manko na startu, bylo by to v reálu o 6 minut.) Nakonec z toho byl celkem pěkný souboj a to i přesto, že jsme se na trati ani jednou, a to ani na občerstvovačkách, nezahlédli. Zdá se, že áčko šlapalo skvěle od začátku a že béčku se naopak podařilo něco málo stáhnout v závěru. Nelze nevzpomenout ročník 2016, kdy oba týmy dojely společně, ale až poté, co se nejprve sjely na trati. Co víme z vyprávění áčka, vpředu to tahali většinou Matěj se Šauim, pak jezdil v současnosti netrénující Zdenda Kříž, který po závodě dokonce přiznal velkou krizi (je fajn vědět, že je to taky jen smrtelník), a pak David s Hafikem. Jestli si Hafik cestou taky trochu sáhnul na černýho žolíka, ničemu to nevadí, koneckonců za tímto účelem byl do áčka nominován :-) a svoji premiéru na K70 zvládnul skvěle. O životě céčka na trati máme vůbec málo informací, tak snad se něco dozvíme ve fóru nebo někdy na Bakajdě. Kluci si to náramně užili a dojeli na 62. místě s časem 7:22:49.
Je sobota večer. Dle dostupných zpráv Bulďa i Vojta za svou aktivitu na čele skupiny zaplatili tvrdou daň a usínají krátce po večerníčku. Já jsem doma konečně vyčůral to, co jsem nestihl před startem. Ve 20:30 máme sraz s Adamem v Zatáčce, abychom oslavili život. Dáme pět kousků. Neuvěřitelné panoptikum dne tu pokračuje. Ale to už je zas úplně jinej příběh...
Všem účastníkům i fanouškům děkujeme za vzornou reprezentaci oddílu a těšíme se, koho že to porota vybere do týmů na příští ročník!!
Dan S., nástěnkář, kapitán B-týmu, chodec a stromečkář, sváteční běžkař
