Loučeň, Mcely
Mcely - Bakajda 2:3
Ještě ráno před samotným letošním vystoupením Bakajda fotbal týmu při přátelském utkání proti domácímu celku Mcel by si těžko někdo vsadil, že se nastávající zápas zapíše se do našich análů skutečně zlatým písmem. Slunce sice svítilo a ptáci zpívali, ale naše duše byly spíše temné, nohy těžké a hlavy zakalené. Nakonec ale bylo vše jinak. Díky pátečnímu večírku na nás tlak okamžiku nedokázal dosednout a díky dvěma vypsaným předzápasovým tréninkům se nám podařilo formu vyladit do té míry, že jsme soupeře tentokrát nejen přehráli fotbalově, ale v druhé půlce zápasu dokonce i přeběhali. Nemalou měrou se na tom, pravda, podepsala účast nových posil, nicméně ani matadoři tentokrát nezůstávali pozadu. Výsledkem je vítězství 3:2, které se na první pohled nemusí zdát až tak přesvědčivé, ovšem očití svědkové potvrdí, že obraz hry byl jednoznačný. Dopustili jsme se pouze dvou hrubých minel, kterými jsme soupeři bohužel věnovali dva góly, jinak jsme mcelský tým nepustili prakticky k jediné kloudné střele. Naopak mít větší herní jistotu v zakončení a proměnit všechny tutové šance (4x zcela sami na gólmana, 2x sami před bránou), mohli jsme v počtu vstřelených branek atakovat číslo výrazně převyšující konečné skóre.
Zhruba v desáté minutě jsme poprvé profitovali z povedené útočné akce, kdy Vojta využil přetaženého centru, lišácky si odstoupil od obránce, který balon podskočil, a z vápna střelou z voleje pod břevno, „jaká se nevidí ani v divizi“ (citace rozhodčího), poslal náš celek do vedení. Povedený úvod přinesl na naše kopačky tolik potřebnou jistotu. Akce střídala akci a ke spokojenosti chyběl tu pouze větší klid v zakončení, onde silnější slabší noha. A tak přišel trest. Při ojedinělé akci soupeře v našem vápně přišel sled dvou hraničních soubojů se mcelským útočníkem, které rozhodčí zřejmě sečetl a nařídil proti nám pokutový kop. S ním si mcelský gólman poradil na jedničku, když balon s dostatečnou razancí umístil tak blízko k tyči, že by na něj náš čahoun Vláďa nedosáhl, ani kdyby po něm skočil. Poločas tak skončil remízou.
Druhá půle začala ve znamení vzájemného oťukávání, které vyvrcholilo několika našimi střeleckými pokusy v soupeřově vápně, z nichž se nakonec ujal až ten Kuby Šulce. Technickou střelu mířenou na pravou tyč zblokoval obránce domácích a ta s obrovskou falší zapadla přesně k brankářově levé tyči. 2:1. V tuto chvíli se již zdálo, že náš tým začíná zápasu dominovat. Domácím se zranili dva celkem použitelní hráči, zatímco na naší straně si lýtko přetrhla pouze posila Vojta Holeček. A zatímco my jsme měli náhrady adekvátní, soupeř nikoliv. Jejich stoper se stále častěji vydával na kombinační výlety dopředu a jejich obrana hořela. Právě v této fázi zápasu jsme promarnili nejvíce ložených příležitostí. A tak opět přišel trest. Po zaváhání v obraně po překopnutém balonu jsme soupeři na našem malém vápně doslova nabídli balon ke skórování. 2:2. Nebyl by to ovšem tým Bakajdy, aby propadl trudomyslnosti a ustal v dobývání soupeřova území. Když se k jednomu z námi zahrávaných rohů postavil benjamínek týmu Honzík Kasal, hvězda týmu Vojta Malina ho počastoval nadzdviženým obočím a dotazem: „Dokopneš tam?“. Honzík se sebejistotou zrcadlící svého dědu jen suše odvětil: „Tak se dívej.“ Vzápětí se od rohového praporku vznesl prudký střílený centr do malého vápna, který k překvapení všech – především soupeřova gólmana – zapadl rovnou až k zadní tyči. 3:2. Ve zbytku zápasu náš tým sice pokračoval ve festivalu proměněných šancí, ale míč jsme mcelským na kopačky příliš nepůjčovali. Prostor před vlastní brankou jsme s přehledem čistili a rozehrávali kombinačně i ve chvílích, kdy jsme si mohli připadat pod tlakem. Tak jak se na moderní světový fotbal sluší. Netrvalo dlouho a rozhodčí zápas ukončil a mezi našimi fanoušky mohla propuknout vítězná euforie, okořeněná děkovačkou celého týmu.
Jestli si myslíte, že tím výčet vynikajících výkonů našeho družstva pro ten den skončil, jste na velkém omylu. Jelikož se zápas tentokrát hrál již od 10:30 hod., nikoliv odpoledne, jak bývalo zvykem, mohli jsme po poledni vyrazit s dětmi k rybníku Jíváku nedaleko Loučeně, kde se i za účasti rodinných příslušníků odehrál slavnostní vítězný oběd. Někteří z nás se pak věnovali sledování zde probíhajícího volejbalového turnaje, nebo alespoň jeho dámské části, přičemž jsme nakonec zavrhli nabízející se myšlenku rozcupovat na závěr dne ještě vítězné volejbalové mužstvo. Některé z našich dětí se nicméně přihlásily do chystaného běžeckého závodu v okolí rybníka. Zajímavý závod ve stylu přespolního běhu, který obsahoval brodění vodou, házení šišek na cíl či přenášení špalků, nicméně trochu zkalilo organizační diletantství pořadatelů. Ještě pár minut před startem nebyl nikdo schopen říci, o jaký typ závodu se bude jednat, po samotném startu pak pořadatelé na trati naháněli děti a snažili se je instruovat, kudy vede nedostatečně značená trať, a to leckdy bizarními pokyny jako např. „držte se v tom koridoru“, s pochopením čehož mělo několik čtyřletých dětí kupodivu problém. My jsme měli největší zastoupení ve střední věkové kategorii, kde mezi dívkami startovaly Terezka, Jolanka a Julinka a mezi kluky Viton a Miky. Závod byl dlouhý jistě nějakých 1500 m a celý vedl v terénu včetně výše zmíněných disciplín. Pořadatelský chaos však bohužel vládl i v cíli, kdy jasně vítěznou Terezku rozhodčí nezaznamenali a nakonec ji vyhlásili, bůhví proč, na čtvrtém místě. Aby ji po upozornění posunuli na první místo a na čtvrté se snad snažili umístit Jolanku nebo jak, která ale zase doběhla až za pátou Julinkou a navíc by děvčat na prvních pěti místech pak bylo šest. My tedy s jistotou víme, že Terezka zvítězila, a pak se domníváme, že Julinka obsadila možná páté a Jolanka možná šesté místo. Ruku do Jíváku bychom za to ovšem nedali. Podobně v kategorii chlapců skončil Miky podle pořadatelů někde za pátým místem, ačkoliv my jsme se shodli, že ještě 100 m před cílem jsme ho mezi chlapci registrovali s náskokem na čtvrtém místě. Nevadí. Co víme s jistotou a čeho si všimli i pořadatelé, je, že v závodě díky mohutnému a dramatickému finiši doběhl na děleném prvním místě Vincent Antonín (a tentokrát to nebyla chyba pořadatelů, že by vyhlásili Vincenta a Antonína, opravdu tam byl ještě jeden kluk J). O dost přehlednější to pak bylo v kategorii starších dětí, které měly trať ztíženou například i významně delším broděním, kde byl na pátém místě vyhlášen (a snad tak tedy i doběhl) Tobik Veselý. Jeho výkon je o to hodnotnější, že do starší kategorie proklouzl jen o pár dní a byl tak ve startovním poli nejmladším závodníkem. Gratulace a poděkování za vzornou reprezentaci tak letos patří nejen dospělákům, ale také naší zářné budoucnosti.
Zvláštní poděkování směřuje tradičně Lucce a bratřím Frenclům za pohoštění a zázemí na Loučeni, které bylo letos ještě zpestřeno oslavou Martinových padesátin. Martinovi touto cestou ještě jednou gratulujeme a zpětně litujeme i jedné jeho nevyužité šance ve fotbalovém zápase a tím i promarněné šance stát se prvním skórujícím padesátníkem v historii Bakajda fotbal týmu
